Tak to jsem Já PEPČA
první foto 054.jpg
http://tygr-53.rajce.idnes.cz/

Láska je poklad

Indiáni foto a video

224680xa32vli5mh.gif.png
116844x87p9h0igm.gif.png
344445pf1am4afgf.gif.png
14952788.gif.png
14953180.jpg
a83.jpg
indin.jpg
indian.jpg
luis_royo_peopleofthesea.jpg
small_indiani 3.jpg.jpg
indiani029.jpg
indiani030.jpg
indians-12.jpg
tn_dn167.jpg
small_indiánka a bílí vlci - animace.gif.jpg
small_indiánské motivy 071.jpg.jpg
small_indiánské motivy 074 - animace.gif.jpg
small_indiánské motivy 077.jpg.jpg
small_indiánské motivy 078.jpg.jpg
small_indianske_motivy_088.jpg.jpg
V tomto článku se vám představí šest amerických autorek multietnické literatury, Indiánky Luise Erdrich a Leslie Silk, Číňanky Maxine Hong Kingston a Amy Tan a Afroameričanky Alice Walker a Toni Morrison.

V listopadu l994 na jednom ze sezení kongresu Penclubu položil Jiří Hanuš (dříve FF UK, nyní Reader´s Digest) Arturu Millerovi otázku, co říká proměně literárního kánonu na amerických univerzitách, kam se místo klasických velikánů jako Faulkner či Hemingway dostávají ženy, černoši, Indiáni, Američané asijského, mexického původu a další etnické skupiny. Slavný dramatik odvětil, že musí věřit v přechodnost tohoto módního jevu.

Tento dialog ukazuje, jak rozporuplně jsou přijímány proměny literární scény v posledních dvou desetiletích. Jde o prastarý americký spor „společná kultura" versus multikulturalismus, souboj pojetí Ameriky jako „tavícího kotle" oproti kulturnímu pluralismu, tedy prosazování kultivace etnických rozdílů. Fenomén nazývaný multietnická literatura (dříve také literatura minoritních skupin) se objevuje v sedmdesátých letech jako důsledek hnutí za lidská práva, především černošského hnutí, paralelně se rozvíjející další fází ženského hnutí a lavinovitě se šířící objevování identity všech ostatních menšin. Multikulturalisté vtrhli na americké univerzity, redefinovali kánon, diverzifikovali osnovy a za jásání kateder gender studies velmi výrazně profilují ve všech etnických skupinách ženské autorky. Tak vznikly na většině univerzit katedry indiánských studií, tedy přesněji řečeno se mluví výhradně o domorodých Američanech (Native Americans), katedry asijských studií, atd. Mexičané se hrdě označují jako Chicano, i když to ještě nedávno byla urážka, černoši od šedesátých let jako černí nebo Afroameričané (black, Afro Americans). Kromě nových oborů studia jsou nejviditelnějším důsledkem nové antologie americké literatury, jako např. Nortonova antologie ženských autorek, redigovaná dvojicí S. Gilbert a S. Gubar, a Heathova antologie, vystavěná vyloženě na základech multietnicity.

Amalgám mytologií etnických skupin se současností, někdy označovaný za magický realismus, se vynořil jako alternativa vyčerpaného tradičního románu a jeho témat. Velká nakladatelství, která dříve publikovala takřka výhradně bílou a mužskou literaturu, se otevřela, knihy se úspěšně prodávají, studenti se vášnivě zapisují na ženskou a multietnickou literaturu, na konferencích Asociace moderních jazyků a amerikanistů se nový trend probírá ze všech stran.

Není divu, tato literatura je úžasně lákavá. Je o životě mezi dvěma světy; zpátky se vrátit nelze a Nový svět jejich odlišnost rozpozná vždy a okamžitě. Autorky, o kterých si nyní přečtete, jsou překladatelkami v tom nejhlubším smyslu slova, mostem mezi dvěma světy. Přinášejí zatím neslyšené svědectví.

Indiánská kultura a literatura

Množství písní, modliteb, zaříkávadel, zaklínadel, válečných zpěvů, hádanek a příběhů v orální tradici domorodých Američanů je závratné, a i když se jich od kontaktu s Evropany mnoho ztratilo, počet, odlišnost a složitost indiánských jazyků je děsivá, výzkumné možnosti neadekvátní a odborníků je málo.

Literatura, která není chápána pouze jako písemnictví, kde jejím základem je orální tradice, se v Americe vyvíjela asi 25 tisíc let. Tehdy začali předkové dnešních Indiánů pronikat po celém kontinentě jako lovci, jejichž přežití záleželo na schopnosti rychle se pohybovat. Slova jsou v indiánském pojetí magická, mohou způsobovat fyzické proměny ve vesmíru. Kdo se odváží promluvit, zahrává si s nadpřirozenými silami, riskuje a má velkou zodpovědnost. Nedbalost ve slovech je porušením základní morálky. Někdy ani není nutné mluvit a je možné založit hlas na tichu. Často je důležitější expresivita než komunikace. Jazyk je posvátný. Orální indiánská tradice byla nejdřív zapisována Evroameričany, jako například vize Černého Losa. Jednou z prvních píšících Indiánek byla Truchlící holubice, etnografka a romanopiskyně (l888-1936).

Soustavné vyhlazování indiánských kmenů se zmírnilo takřka na poslední chvíli. Stále jsou nejchudším etnikem s nejvyšší nezaměstnaností, alkoholismem a sebevražedností. Po mnoha generacích násilně odvlékaných do internátů, přejmenovaných a převychovaných charakterizuje v současné době indiánskou kulturu silná renesance a hrdost na tradice. Kmeny se snaží oživit rituály a ceremonie, dát svému jazyku psanou podobu a používat ho, neboť ztratit jazyk je ztratit způsob života.

Dvě nejúspěšnější indiánské spisovatelky současnosti jsou Louise Erdrich a Leslie Silk, jejichž knihy v knihovnách vedle starých písní jsou kontinuitou americké literatury od prehistorické doby k současnosti.

LOUISE ERDRICH

Tato členka čipevajského kmene Želví hory v Severní Dakotě se narodila v roce l954 jako dcera učitelů (otec Němec, matka Čipevajka) v indiánské rezervaci. Zde vyrostla, poté absolvovala Darmouthskou kolej, tvůrčí psaní na Univerzitě Johnse Hopkinse a později působila jako redaktorka indiánských novin The Circle. Poté získala za své povídky stipendia na psaní. Vydala jednu sbírku básní Pytlácké světlo (Jacklight, l984), a posléze trilogii o životě na planinách Severní Dakoty. Prvním románem bylo Čarování s láskou (Love Medicine, l984, český překlad A. Jindrová-Špilarová, Odeon-Argo, l994),který byl oceněn jako nejlepší kniha roku. Řepná královna (Beet Queen, l986) se zaměřuje na Euroameričany žijící v městečku poblíž rezervace, ale je podobná předchozímu dílu šíří záběru a popisem komplikovaných vztahů mezi několika rodinami. Stopy (Tracks, l988) líčí epidemii tuberkulózy, která společně s pozemkovými podvody přispěje k téměř totálnímu vyhlazení kmene na začátku století. Nejsilnější postavou je Fleur Pillagerová, statečná a silná, dále zcela pomateně mystická Pauline Puyatová, matka Marie Lazarové, a Nanapush, tradiční postava moudrého starce. Zatím poslední částí série je The Bingo Palace, l994, ve kterém se setkává Lispha Morrisey s Fleur Pillagerovou.

Román Čarování s láskou je strukturován jako série relativně samostatných životních příběhů, odehrávajících se v letech l934 až l984 v rezervaci v Severní Dakotě. Pojednává o vztazích tří čipevajských rodin: Kashpawových, Lamartinových/Nanapushových a Morriseyových. Román začíná návratem mladé studentky Augustiny do rezervace po smrti její milované tety June. Vidí jasně bolest a devastaci, kterou roky navršily na její rodinu a snaží se porozumět silám, které způsobily Juninu smrt. Z vyprávění jednotlivých členů tří rodin získáváme plastický obraz: je tu Marie Lazarová a její dramatický souboj s jeptiškou v internátní škole a v klášteře, ze kterého uteče a při útěku získá Nectora Kashpawa za manžela. Tak se může stát matkou všech opuštěných dětí v rezervaci včetně Augustininy matky. Dále je tu Lulu Lamartinová, vášnivá krasavice, neodolatelně lákající Nectora, náčelníka kmene, a také Lipsha Morrissey, jedno z adoptovaných dětí Marie Kashpawové:

V životě jsem myslím nikdy moc kloudného nedokázal. Ani na televizi jsem se nezmoh. Babi Kashpawová ji měla v bytě v domově pro staré občany, a tak jsem se k ní chodil dívat na svoje oblíbené pořady. Říkávala mi, že jsem nejhorší flákač z rezervace, a věčně omílala, jak mě zachránila před mou vlastní mámou - ta že mě chtěla strčit do pytle a hodit do močálu. Já byl babi vděčný, že mě tak zachránila, fakt, že mě vychovala, ale i vděčnost se časem přejí. Potom už leze krkem. Nemoh jsem jí v jednom kuse děkovat. Jednoho krásného dne jsem jí řek, že už jsem jí všechno oplatil tím, že jsem u ní zůstal a ve všem jí pomáhal. Pro babi bych udělal všechno na světě. To ona věděla. Kromě toho jsem se staral o dědu, jak by to nikdo nedokázal, protože časem s ním byla pěkná dřina.

Ale to ještě není všechno. Znám skrznaskrz lidské tělo i duši, i když jsem to nikdy neštudoval, poněvadž mám zvláštní cit. S tím se člověk musí narodit. Mám v rukou tajemství, o jakých nemají lidi ani ponětí. Vemte si třeba babi Kashpawovou a ty její ztrhané žíly jako chuchvalce modrých slimáků. Nastavím prsty a zaluskám nad těmi uzly. Tryská ze mě léčivá moc. Síla dotyku. Přejíždím prsty po mapách řek z těch žil nebo i nemocným jemňounce zaťukám na srdce nebo jim krouživě masíruju břicho a ono jim to pomůže. Hodně se jim uleví. Od některých ženských dostanu pět dolarů.

Ale dědu jsem dotykem léčit nemoh. Byl to paličák. Víte, jsou lidi, co mají v životě trhlinu a rovnou skrz ni propadnou. Je neviditelná, ale oni k ní za čas přijdou a netuší kde. Je tu ta žena, Lulu Lamartinová, co měla pro dědu odjakživa slabost. Milovala ho už jako mladá holka a vždycky tvrdila, že je génius. Teď říká, že měl tak přecpanou hlavu, až mu praskla.

Copak jsem o tom moh pochybovat? Znám ten pocit, když se v člověku duševní síly příliš nahromadí. Vždycky jsem říkal, že právě proto se Indiáni opíjejí. I statisticky jsme nejchytřejší lidi na světě. Každopádně pokud šlo o dědu, musel jsem tomu věřit, protože jako kluk jsem v něm viděl hrdinu. Než znovu zdětinštěl, střídaly se u něho různé nálady. Tak si třeba v lese stoupnul a hulákal z plných plic. To mě lekalo, kdekoho to lekalo a nejvíc babi.

A protože Lipsha svou „babi" bezmezně miluje, rozhodne se jí pomoci v jejím trápení. Vzpomene si na staré čipevajské kouzlo na lásku, trochu si ho uzpůsobí, když vidí nad hlavou přeletět párek kanadských hus, věrných celý život. Rozhodne se je ulovit a jejich srdce dát sníst babi a dědovi. Po dlouhém čekání v bahně pochopí, že se mu to nepodaří a tak jde do obchodu a koupí dvě mražené krůty. Vyjme jim srdce a snaží se přemluvit faráře a jeptišku, aby mu je posvětili. Když neuspěje, pokropí je alespoň svěcenou vodou a odevzdává babi, která to své obřadně rozžvýká a spolkne. Netušící děda se vzpírá a chce ho vyplivnout, a tak ho babi praští do zad, až se děda zadáví a zemře. Po pohřbu se znovu setkává s babi, která tvrdí, že kouzlo fungovalo, že je děda stále s ní. Lipsha jí prozrazuje svůj podvod:

„Babi," řek jsem, „musím se ti přiznat, jak to bylo s tím kouzlem."

Poslouchala. Věděl jsem, že od té doby mi bude naslouchat, jako jsem předtím naslouchal já jí. Pověděl jsem jí o těch krůtích srdcích a jak jsem je dal požehnat. Pověděl jsem jí, že to, co jsem použil jako kouzlo na lásku, byl čistě podfuk, a potom jsem jí vyložil, k čemu jsem došel.

„To ti ho nepřivádí zpátky kouzlo, babi. Ne, je to něco jinýho. On tě měl rád vždycky a všude, ale odešel tak rychle, že ti ani nestačil říct, jak tě má rád, že ti nic nevyčítá, že tě chápe. To je pravej cit, žádný čarování. Žádný srdce ze sámošky ti ho nemohlo přivíst zpátky."

Dívala se na mě. Viděla roky a dny, které jsem nemoh znát, a nevěřila mi. To jsem pochopil. Ale výraz v obličeji se jí změnil. Tak vypadají mámy, co čerpají sladkost z očí svých dětí. Byla v něm touha.

„Lipsho," řekla, „tebe jsem měla vždycky nejradši."

Sundala ze sloupku postele růženec, kde ho měla po ruce, aby se mohla v noci modlit, a vyzvala mě, abych nastavil dlaň. Když jsem ji natáhl, položila mi na ni růženec a sevřela mi ji do pěsti a dlouho mi ji tak držela, pevně, až mě to bolelo. Skoro jsem se přitom rozbrečel. Ani nevím proč. Slzy se mi draly do očí, a přece o nic nešlo. Nechápal jsem to. Snad to bylo jenom tím, že mi ruku tiskla s takovou silou.

(překlad A. JINDROVÁ-ŠPILAROVÁ)

LESLIE MARMON SILK

Na první pohled opačně vyznívá přístup k tradicím u Leslie Silk v jejím nejznámějším románu Ceremonie (Ceremony, l977), kde prastaré rituály vyléčí z deprese a apatie poloindiánského mladíka Taya, který díky starým legendám nahlédne do smyslu událostí a pozná své kořeny, bez nichž je každý jedinec ztracen. Zřejmě proto je nejčastěji probíraným indiánským románem na amerických univerzitách.

Leslie Silk se narodila v roce 1948 a vyrostla v rezervaci pueblových Indiánů Laguna. Je smíšeného původu, z otcovy strany jsou to Laguna a běloši, matka pochází z Montany (Indiáni z planin). V dětství ji vychovávala babička v rezervaci, pak dojížděla na střední školu v Albuquerque a vystudovala Univerzitu Nové Mexiko. Po krátkém pokusu dál studovat práva se vrátila k literatuře a vyučovala ji na Koleji navažské komunity v Arizoně, na Univerzitě Nové Mexiko a Arizonské univerzitě. Krátkou dobu byla provdána za právníka Johna Silka, se kterým má dva syny, Roberta a Casimira. V sedmesátých letech rodina žila na Aljašce, kde Leslie napsala Ceremonii. První knížkou byla sbírka poezie a povídek Indiánka z kmene Laguna (Laguna Woman, l974). Pětisetletá historie Indiánů Laguna je pohnutá zvláště v posledním půlstoletí, protože poblíž, v Los Alamos, byla vyvinuta atomová bomba a proveden první atomový výbuch. Otevřené uranové doly jsou pro Indiány jedním z hlavním zdrojů obživy. Po návratu z Aljašky napsala o ní a hořkosti Indiánů vůči bělochům román Vypravěč (Storyteller, l98l).

Vraťme se ještě k Ceremonii. Tayo se vrací z druhé světové války z Pacifiku v těžkém psychickém stavu, způsobenom zážitky z války. Je pronásledován podobou adoptivního otce Josiaha a Japonce, kterého ho poslali zabít. V nemocnici mu nedokáží pomoci a tak se jako totální troska vrací do rezervace, kde indiánští vysloužilci z války zapíjejí ztrátu výsadního postavení amerických vojáků a tráví čas pitkami a rvačkami. Když ale podstoupí ceremoniální léčbu navažského šamana Betonia, který osvětlí situaci v rezervaci, spoutané zlým kouzlem, spuštěným do pohybu v pradávné době, Tayo se mění v hrdinu. Změna nastává po skalpovací ceremonii v horách a splnění různých úkolů jako je spatřit souhvězdí Labutě, setkat se s ženou Ts´eh, vystoupit na horu a chytit ztracené Josiahovo stádo.

Román obsahuje velmi depresivní popisy života v rezervaci a přilehlých městečkách, alkoholismus, zoufalství, bídu a mentální nestabilitu. To je vyvažováno pocitem obnovy pomocí starých spirituálních tradic, částečně autentických léčitelských zpěvů, poetických legend a pueblových rituálů.

Čínská literatura a kultura

Jak si všimli autoři všech etnických skupin, je obtížné publikovat z perspektivy, která je americká, ale ne bílá, anglická a protestantská. To platí dvojnásob pro asijské americké spisovatele, protože kulturní propast, oddělující čtenáře od asijské kultury, je obrovská. Spíše tedy byla díla hodnocena jako sociologické či antropologické dokumenty než jako literatura. Teprve v posledním desetiletí se přišlo na to, že asijskoamerická literatura odráží vývoj identity a vědomí často nepochopené, stále významnější minoritní skupiny, a že nejen dokumentuje zkušenosti Asiatů ve Spojených státech, ale také jak výrazově silná je individuální zkušenost konkrétních hlasů asijskoamerických umělců.

Oblíbeným žánrem této skupiny byla vždy autobiografie, hlavně proto, že se dá nejlépe prodat, takže i když je Bojovnice Maxine Hong Kingston (The Woman Warrior, l976) beletrií, byla prodávána jako autobiografie v oddělení nonfiction.

Postavení asijských národů bylo velmi podobné postavení černochů či Indiánů. Úloha Číňanů byla striktně omezena na nádenickou práci při stavbě železnice či v prádelnách. Ženy byly vpuštěny do Ameriky teprve po druhé světové válce - viz film Sněz mísu čaje (podle románu Louise Chu Eat a Bowl of Tea). Japonci zase byli po dobu 2. světové války odvlečeni do koncentračních táborů, i když již žili v USA dlouhé generace (Němci nikoliv).

Asijský hlas byl vždy jen šepotem a ženský jen ozvěnou šepotu, takže se Bojovnice zdá být téměř zázrakem. Vynořuje se před námi fiktivní čínská legenda, obdoba Johanky z Arku, která po čtrnáctiletém výcviku v horách zachrání svou vesnici i zemi.

MAXINE HONG KINGSTON

Narodila se v roce l94O v Kalifornii ve Stocktonu jako nejstarší ze šesti dětí Toma Honga, učence, pracujícího v prádelně, manažera herny s hazardními hrami a Ying Lan Chew, porodní asistentky. V Berkeley získala v roce l962 a v roce l965 učitelský diplom. Vzala si herce Earlla Kingstona, se kterým má jednoho syna. Žije a pracuje v Kalifornii a na Havaji. Jako autorka dvou kritikou vysoce ceněných knih, Bojovnice a Číňani (Chinamen, l98O) je nepochybně nejuznávanější asijskoamerickou autorkou. Získala řadu cen, např. Národní knižní cenu kritiky, a byla prohlášena živým pokladem Havaje.

Bojovnice je do značné míry autobiografická: jsou zde čínské legendy a rodinné příběhy, které určovaly její dětství, záhadné zvyky Starého světa, které její matka dodržovala, ale nevysvětlovala. Kniha detailně líčí složitý vývoj Maxine Hong Kingston jako ženy a jako čínské Američanky. Protestuje proti sexismu v tradiční čínské kultuře, personifikované v takových misogynních rčeních jako je „lepší živit husy než holku" a takových činů jako svazování nohou, aby se dívky naučily chodit půvabnými drobnými krůčky, nebo prodeje otrokyň. Zároveň kritizuje i rasismus v Americe. Ukazuje sílu příběhu vytvářet charakter. Zatímco Bojovnice je soustředěna na vývoj ženy a komplikovaný a nakonec rozřešený vztah matky a dcery, druhá knížka Číňané je založena na dosti nekomunikativním vztahu otce a dcery.

Když jsme my, čínské holčičky, poslouchaly, jak si dospělí vyprávějí, pochopily jsme, že stát se pouze manželkami nebo otrokyněmi by byla naše prohra. Může z nás vyrůst hrdinka, válečnice. Kdyby snad její hněv měl běsnit celou Čínou, pomstila by se všem, kdo by ublížil její rodině. Možná kdysi byly ženy tak nebezpečné, že si musely nechat svázat nohy. Byla to žena, kdo jen před dvěma sty lety vynalezl box bílých jeřábů. Jako dcera učitele, vyučeného v klášteře Šao-lin, kde žil řád bojovných mnichů, dokonale zvládla boj s tyčí. Jednou ráno si česala vlasy, když se na jejím okně usadil bílý jeřáb. Namířila na něj tyč, ale odrazil ji jemným mávnutím křídla. S úžasem vyběhla ven a pokusila se srazit jeřába z místa, kde seděl. Přerazil tyč na dva kusy. Uvědomila si přítomnost velké síly a zeptala se ducha bílého jeřába, jestli by ji nenaučil bojovat. Odpověděl křikem, který dnes napodobují boxeři bílého jeřábu. Později se pták vrátil jako stařec a trénoval ji v boxu mnoho let. Tak dala světu nové bojové umění.

To byl jeden z krotších, modernějších příběhů, pouhý úvod. Matka vyprávěla další, které sledovaly osudy bojovnic v lesích a palácích po celé roky. Noc co noc nám matka vyprávěla, dokud jsme neusnuly. Nedokázala jsem odlišit, kde příběh končí a kde začíná sen, hrdinky mých snů mluvily jejím hlasem. A o nedělích od poledne do půlnoci jsme chodili do kina v konfuciánském kostele. Viděli jsme tam válečnice přeskakovat domy ze stoje; nepotřebovaly se ani rozeběhnout.

Nakonec jsem taky uviděla, že jsem v přítomnosti velké síly, vyprávění mé matky. Jako dospělá jsem slyšela píseň Fa Mu Lan, dívky, která se v bitvě postavila na místo svého otce. Okamžitě jsem si vzpomněla, že jako dítě jsem chodila za matkou po domě a obě jsme zpívaly o tom, jak slavně bojovala Fa Mu Lan, a jak se vrátila živá a zdravá z boje a pak se usadila ve vesnici. Zapomněla jsem tuhle píseň, která mi kdysi patřila, kterou mi dala matka, která ani netušila, jak mocnou je síla vzpomínky. Řekla, že ze mě vyroste manželka a otrokyně, ale naučila mě píseň bojovnice Fa Mu Lan. Určitě ze mě vyroste bojovnice.

Zavolá na mě pták, který přeletí přes naši střechu. Na kresbách štětcem vypadá jako ideogram pro „člověka", dvě černá křídla. Pták přeletí přes slunce a zvedne se k horám (které vypadají jako ideogram „hory"), kde rychle opustí neprůhledně vířivý mlžný závoj. V ten den mně bude sedm let a vydám se na cestu za ním do hor. Šlahouny ostružin mi roztrhají boty a kameny rozřežou nohy a prsty, ale já polezu dál, oči upřené vzhůru, stále za ním. Půjdeme cestou kolem nejvyšší hory, vždy výš a výš. Znovu a znovu narazím na řeku, ze které se napiju. Dostaneme se vysoko, kde rostou neznámé rostliny a řeka, tekoucí vesnicí, se stane vodopádem. Ve výšce, kde pták mizí, zbarví mraky svět do šeda jako inkoustová lázeň.

I když přivyknu té šedi, uvidím jen vrcholky zastíněné v tuži, kameny jako otisky uhlí, všechno tak zastřené. Budou tu jen dvě černé linie - pták. Uvnitř mraků - uvnitř dračího dechu - nebudu vědět, kolik hodin či dní minulo. Najednou nehlučně proniknu do žlutého, teplého světa. Svěží stromy, přimknuté k hoře, se ke mě nakloní, ale když se ohlédnu na vesnici, je schovaná pod mraky.

Pták, nyní zlatý blízkostí slunce, slétne k odpočinku na došek chaty, která, než na ni dosedly jeho nožičky, splývala s horskou stěnou.

Dveře se otevřou a z nich vyjde stařec a stařenka s miskami rýže a polévky a s listnatými větvičkami s broskvemi.

„Už jsi dnes měla rýži, holčičko?" přivítají mě.
„Ano, měla," řeknu ze zdvořilosti. „Děkuji vám."
(„Ne, neměla," řekla bych ve skutečném životě, rozzuřená na Číňany, že tak lžou. „Umírám hlady. Máte nějaký sušenky? Mám ráda čokoládový sušenky.")
„Právě se chystáme zasednout k jídlu," řekne stařenka. „Pojď se najíst s námi."

(překlad PAVLA SLABÁ)

AMY TAN

Třináct let po Bojovnici se po stopách Maxine Hong Kingston pustila Kaliforňanka Amy Tan s knížkou Klub radosti a štěstí (The Joy Luck Club, l989), která se setkala s velkým ohlasem veřejnosti i kritiky. Byl to další hlas dosud mlčenlivých Číňanek, dále pátrající po tajemstvích vztahu matek a dcer, mezi první generací rodičů-přistěhovalců a druhou generací asimilovaných amerických dětí.

Amy Tan se narodila v roce l952. Otec byl baptistický kněz a inženýr a matka za ním přijela z Číny v roce l949, kde zanechala tři dcery. Z politických důvodů se dočasné odloučení protáhlo na čtyřicet let, během kterých rodina ztratila kontakt. Starší bratr a otec zemřeli na nádor mozku a zdrcená matka odjela se dvěma zbylými dětmi na dva roky do Švýcarska. Po návratu do USA Amy Tan vystudovala angličtinu a lingvistiku na státní univerzitě v San José. Po promoci si vzala spolužáka, daňového poradce Lou DeMatteiho a zkusila řadu povolání.

Klub radosti a štěstí je sérií vyprávění spojujících příběhy osmi žen, čtyř původních členek Klubu radosti a štěstí z Kvelinu a jejich čtyř dcer, všech narozených ve Spojených státech. Matky se původně scházely každý týden navzdory ničivým událostem války, aby si vytvořily chvíle radosti a štěstí. Ve schůzkách klubu pokračují, i když ve změněném obsazení i ve Spojených státech, aby se pochlubily svými dcerami, či si na ně postěžovaly. V románu postupně každá z žen vypráví svůj příběh a tak se odhalují hrdinné a tragické osudy čtyř starších žen a diskontinuita s životem amerických dcer. Příběhy matek jsou plné exotické barvitosti a proto někteří kritici románu připisují neobyčejný úspěch právě vědomému využití exotiky. Obranou jistě je, že Amy Tan má plné právo využít příběhy, které slyšela.

Černošská literatura a kultura

Na rozdíl od ostatních nepřišli černoši do Ameriky z vlastní vůle a po cestě jich milióny zahynuly. Stejně jako Indiáni přišli o jména (groteskní pojmenovávání je vidět u Toni Morrison, kde v Milované je pět bratrů pojmenováno Paul A, Paul B, Paul C, Paul D a Paul E, a další hrdina Stamp Paid [známka zaplacena]). Přesto obě strany asi vždy cítily, že z tohoto nerovného postavení vyplývá určitá morální převaha.

Větší část historie afroamerické literatury byla psána zvnějšku a dlouho se střetávala dvě měřítka. Jestli je totiž třeba identifikovat černé ekvivalenty bílých velikánů, nebo zda si všímat těch černých autorů, kteří jdou svou vlastní cestou, a tak ovlivňují hlavní modely literatury.

Všeobecně se za začátek skutečné černošské literatury udává meziválečná Harlemská renesance, kdy se poprvé vytvořilo umělecké hnutí skupiny černých autorů. Po válce proniklo několik černých spisovatelů do velkých nakladatelství, ale skutečná proměna, kterou Josef Jařab v Maskách a tvářích Ameriky líčí jako možnost odložit všechny masky a ukázat Americe a světu svou tvář, nastává až v letech šedesátých.

V tomto hnutí černochů, zásadním pro naše dvě autorky, se pod heslem „Černá je krásná" („Black is Beautiful") probudil nový pocit rasové hrdosti, který byl jiskrou, která zažehla ostatní hnutí etnických menšin a žen všech ras. V literatuře šlo o vytvoření „černé estetiky" a literárně politického modelu jako byla Autobiografie Malcolma X (l964, tedy rok před jeho smrtí). Každopádně poprvé začala nakladatelství publikovat černou literaturu ve větším měřítku.

Přesto si Robert Stepto v Kolumbijské literární historii USA z roku l985 trpce stěžuje na neustávající konspiraci editorů antologií, snažících se vyvolat dojem, že existuje jen velmi málo afroamerických autorů, stojících za zmínku, a tvrdí, že nejde ani tak o neinformovanost, jako o systematickou sabotáž.

Tato poznámka svědčí o tom, jak se může situace za deset let změnit. Je fascinující, kolik významných cen bylo Afroameričanům uděleno, včetně té nejvyšší, na kolik se proměnil literární kánon a kolik černých autorů obsahují nové antologie.

ALICE WALKER

Narodila se roku 1944 v Eatontonu ve státě Georgia jako nejmladší z osmi dětí. Matka jí dala psací stroj, aby se radši věnovala psaní než domácím pracem. Návštěvy bratrů, žijících na Severu, jí pomohly pochopit specifika Jihu. Přestoupila z konzervativní Spelmanovy koleje v Atlantě na progresivní kolej Sarah Lawrenc v New Yorku, kde podstrčila pod dveře své učitelky, básnířky Muriel Rukyeser své básně a ta je doporučila k publikaci v roce l968. V roce l967 si vzala obhájce občanských práv Mela Leventhala, se kterým prožili jako rasově smíšený pár aktivistů v Mississippi mučivá léta neustálého vyhrožování a smrtelných výhrůžek vůči sobě a dcerce. Zde napsala první román Třetí život Grange Copelanda (The Third Life of Grange Copeland, l97O) a Meridian. Rozvedla se v roce l976.

Od roku l97l přijala autorské stipendium na Radcliffském institutu v Cambridgi v Massachusetts, objevila a zpřístupnila dílo spisovatelky a folkloristky Zory Neal Hurston, ke které se vždy hlásila jako ke vzoru, zvláště v oblasti černého mluveného jazyka a psala a redigovala pro časopis Ms. V roce l982 vznikla Barva nachu (Color Purple), která jako předchozí román pokračuje v líčení účinku rasismu na muže a vyzdvihuje houževnatost žen a jejich vzájemnou podpůrnou síť. Román z prostředí jižanských černochů píše formou dopisu, nejdřív Bohu a pak sestře. Celie je od čtrnácti sexuálně zneužívaná otcem, který jí obě děti po porodu okamžitě sebere a pak ji provdá za tyrana, jemuž musí otročit. Až jeho milenka, zpěvačka Shug, ji naučí lidské důstojnosti, lásce a radosti ze života. Celiina milovaná sestra Nettie je vyhnána z domu, odjíždí s černou misií do Afriky a po dvaceti letech se vrací k sestře i s jejími dvěma dětmi. Byl to první černý román, oceněný Pulitzerovou cenou a jeho filmová verze z roku l985 (S. Spielberg) vyvolala bouřlivé negativní reakce mužů, kteří zde jsou bez výjimky vylíčeni velmi nelichotivě.

Alice Walker je ovšem i skvělá esejistka. Hlavním tématem je odvaha a kreativita černých žen. Je centrální postavou v přetváření a rozšiřování kánonu americké literatury.

TONI MORRISON

Svými dosavadními šesti romány je nejplodnější afroamerickou autorkou, má mezinárodní pověst jedné ze špiček americké literatury, je i vynikající kritičkou a skvěle přednáší a učí. Narodila se jako Chloe Anthony Wofford v roce 1931 v Lorain, v Ohiu, v rodině, kde „znamení, zjevení a příběhy o nadpřirozených věcech" byly na denním pořádku. Vyrůstala ve smíšené dělnické čtvrti, kde se odehrávají její první romány. Na univerzitě si změnila jméno z Chloe na Toni. Na Cornellově univerzitě napsala magisterskou práci o sebevraždě v dílech Faulknera a Woolf a pak učila angličtinu a tvůrčí psaní na Texaské Jižní univerzitě, pak na Kolumbijské a Yale. Vzala si jamajského architekta Harolda Morrisona a má dva syny.

Debutem byl román Oči nejmodřejší (Bluest Eye, l97O) o jedenáctileté Pecole, snící o modrých očích, které by jí získaly lásku okolí. V realitě ji znásilní otec a ona zešílí. Kniha působí jako reakce na nový mýtus černé hrdosti a krásy. Patnáct let pracovala jako redaktorka v nakladatelství Random House, redigovala hlavně černé autory (A. Davis, T. C. Bambara, Muhammad Ali). Dalším úspěchem byl román Sula (l973), rozbíjející archetyp stereotypu o černých ženách. Píseň Šalamounova (Song of Solomon, l977) je založena na mýtu, že Afričané mohou létat. Poté následovalo Dehťátko (Tar Baby, l98l), dále psala povídky a hru Sen o Emmettovi (Dreaming Emmett, l983), objednanou státem New York. Výjimečné postavení má Milovaná (Beloved, l987), za kterou dostala Pulitzerovu cenu.

Milovaná je volně založena na příběhu Margaret Garnerové, který se odehrál v Ohiu v roce l85l před občanskou válkou. Uprchlá otrokyně zabije jedno ze svých dětí (a snaží se zabít tři ostatní). Hrdinka Toni Morrison Sethe stihne zabít svou dceru, známou jako Milovaná (tolik peněz měla Sethe na vytesání nápisu na náhrobek) a ta přichází o osmnáct let později za svou matkou, aby si vydobyla své právoplatné místo. Z příběhů protagonistů před námi vyvstává historie otroctví, mýtu (Medea), a africké kosmologie (duchů předků). Zajímavé je, že se jako čtenáři můžeme pouze domnívat, postupně jako v detektivním příběhu skládáme všechny informace v jistotu, že jde o zhmotnělého ducha zavražděného dítěte. Ten donutí hlavní postavy uvědomit si jejich potlačovanou minulost, aby ji mohli vyřešit. Literární kritici vysvětlují roztříštěnou formu románu nutností vytvořit nový způsob vyprávění, alternativního k mocenskému diskursu, který svou neuchopitelností přesněji vystihuje komplikovanost každého člověka a jeho osudu. Historický rámec umocňuje otázky univerzálních konceptů významu utrpení, smyslu mateřské lásky, dialektiky otroka a pána, nazíraný sílou lásky.

Mottem milované je verš z: Římanům 9.25

Lid, který není můj,
povolám za svůj lid,
a Nemilovanou nazvu Milovanou
a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid,
tam budou nazváni syny Boha živého.

Milovaná začíná větou: 124 byl plný zášti.

Otroctví je již zrušeno. Všichni přijímají jako fakt, že zemřelé dítě v domě „straší" a ubohá Sethe zde žije zavržena celou komunitou s dcerou Denver sama celých osmnáct let. Až když přichází Paul D, který byl kdysi otrokem ve stejném domě, a pokouší se získat ženu, kterou vždy miloval, se věci změní. Paul D ducha vyžene a pro obyvatele domu začne konečně normální život. Poprvé si vyjdou ven do městečka na pouť a jsou šťastni, ale zatím se u jejich domu odehraje něco velmi podivného:

Z vody vystoupila plně oblečená žena. Hned na břehu řeky si sedla a opřela se o morušovník. Celý den a celou noc tam seděla, hlavu opřenou o kmen stromu v tak odevzdané pozici, až se jí lámala střecha slaměného klobouku. Všechno bolelo, ale nejvíc ze všeho plíce. Celá promáčená trávila hodiny mělkým dýcháním a vyjednáváním s tíží víček. Denní vánek jí šaty vysušil; noční vítr je pomačkal. Nikdo ji neviděl se vynořit, nikdo nešel náhodou kolem. Kdyby se tak stalo, je možné, že by zaváhal, než by k ní přistoupil. Ne protože byla mokrá, nebo že podřimovala nebo že vypadala na astmatičku, ale protože se stále usmívala. Celé další dopoledne jí trvalo, než se jí podařilo zvednout ze země a projít lesíkem kolem obrovského zimostrázového chrámu k poli a pak na dvorek břidlicově šedého domu. Znovu se vyčerpaně usadila na prvním vhodném místě - pařezu u schodů domu č.l24. Tou dobou už nebylo tak namáhavé udržet oči otevřené. Dokázala to celé dvě minuty i víc. Krk, jehož obvod nebyl větší než talířek ze salonního servisu, se stále ohýbal a brada jí klesala na krajkový lem šatů.

Někdy tak vypadají ženy, které pijí šampaňské, když není co slavit: polámané slamáky mívají nakřivo; kývají na neznámé osoby; boty rozvázané. Ale pleť mají jinou než tato žena, která oddychovala u schodů čísla l24. Její pleť byla svěží, bez vrásek a hladká, včetně kotníků na rukou.

Pozdě odpoledne, když pouť skončila a černoši se s někým svezli domů, když měli štěstí - a když ne, šli pěšky - ta žena znovu usnula. Sluneční paprsky jí dopadaly přímo do obličeje, takže když Sethe, Denver a Paul D došli do zatáčky na cestě, uviděli jen černé šaty, pod nimi dvě rozvázané boty a po psu Tumášovi nebylo nikde ani vidu.

„Podívejte se," řekla Denver. „Co to je?"

A z nějakého důvodu, který si Sethe v tu chvíli nemohla nijak vysvětlit, v momentě, kdy se přiblížila natolik, aby jí viděla do obličeje, se jí měchýř naplnil až po okraj. Vyhrkla: „Promiňte," a běžela dozadu kolem domu l24. Od doby, kdy ji jako maličké ukázala osmiletá holčička, která ji měla na starosti, její matku, nepocítila nutkání tak nezvladatelně. Na záchod se jí doběhnout nepodařilo. Musela si vyhrnout sukně přímo přede dveřmi, a vodě, kterou vyměšovala, nebylo konce. Jako kůň, napadlo ji, ale když to pokračovalo dál a dál, pomyslela si, Ne, spíš jako záplava na loďce, když se rodila Denver. Tolik vody až Amy řekla: „Nech už toho, Lu. Esli nepřestaneš, dem ke dnu." Ale tenkrát vodu, tryskající z proraženého lůna nešlo nijak zastavit a nešla zastavit ani teď. Doufala jen, že si Paul D neusmyslí ji hledat, a nebude donucen ji spatřit ve dřepu před vlastním záchodem a nad bažinou hlubší, než aby se za ni nemusel stydět. Právě ve chvíli, kdy začala uvažovat, jestli by na pouti nepřijali ještě jednu zrůdu, to skončilo. Upravila se a oběhla dům na verandu. Nebyl tam nikdo. Všichni tři byli uvnitř - Paul D a Denver stáli před cizinkou, a pozorovali, jak pije vodu hrnek za hrnkem.

„Tvrdila, že má žízeň," řekl Paul D. Sundal si čepici. „A vypadá teda pořádně žíznivě."

Žena hltala vodu z tečkovaného plecháče a znovu ho k nim napřahovala o další. Denver ho naplnila čtyřikrát, a čtyřikrát ta žena pila, jako by přešla poušť. Když skončila, na bradě měla trochu vody, ale nesetřela si ji. Místo toho zírala na Sethe ospalýma očima.

(překlad PAVLA SLABÁ)

T. Morrison dále pokračovala románem Jazz (l992) podle fotografie Jamese Van Der Zeea mladé ženy v rakvi a v témže roce vyšla první sbírka esejí Hra v temnotě (Playing in the Dark, l992). Její mezinárodní pověst potvrdilo udělení Nobelovy ceny v roce l993.

Literatura :

The Norton Anthology of Literature by Women. (Ed. S. Gilbert, S. Gubar) New York 1985.
The Heath Anthology of American Literature. II., Lexington 1994.
Columbia Literary History of the United States. (Ed. E. Elliot) CUP, New York l988.
Masky a tváře černé Ameriky. (Ed. J. Jařab) Odeon 1985.
Erdrich, Louise: Love Medicine. New York 1985.
Silko, Leslie Marmon: Ceremony. New York 1977.
Kingston, Maxine Hon: The Woman Warior. Random House, New York l975.
Tan, Amy: The Joy Luck Club. Random House, New York 1985.
Walker, Alice: Color Purple. Pocket Books, New York 1985.
Morrison, Toni: Beloved. New York 1987.

In: ASPEKT - feministický kultúrny časopis 1/1995 (Písanie žien), s. 38-43. ISSN 1336-099X. Vydávalo Záujmové združenie žien ASPEKT, Bratislava.

ttp://i42.tinypic.com/k05wf4.jpghttp://i42.tinypic.com/k05wf4.jpg
Zápatí stránek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one